Příběh

Poklidné sledování se zcela změnilo v momentě, kdy vítr zanesl můj pach k vlkovi. Ten jej okamžitě zaregistroval, otočil se mým směrem a začal vrčet. Zjevně jsem pro něj znamenal nebezpečí. To já ale nechtěl. Velmi pomalu jsem se zvedl na nohy, vyhýbal jsem se jakýmkoli prudkým pohybům, které by mohly naznačovat agresi. Zvířeti jsem žádným způsobem ublížit nehodlal a to samé platilo o provokaci. Možná bude na čase si opět hledět svého. "Neboj, nejsem tu, abych ti ublížil," zvolal jsem svým, na muže neobvykle jemným hlasem, jeho směrem. Bylo to asi zbytečné, protože jsem stejně od vlka čekal, že mi nebude rozumět. No, řekl jsem to prostě jen tak. Následně jsem uhnul pohledem a začal jsem krůček po krůčku pomalu ustupovat dozadu.

Když se ke mně vlk rozběhl, zprvu jsem nevěděl, jak reagovat. Chce mě ulovit? V rychlosti jsem si pokládal otázky týkající se vlkových záměrů. Jak se ale přibližoval, nepřipadal mi rozzuřený, necenil na mě zuby. A tak jsem prostě zůstal stát na místě a čekal jsem, co se stane. Když byl dostatečně blízko, tak najednou skočil. Má drobnější postava neměla šanci tenhle jeho skok ustát. Povalil mě na zem a olízl mi tvář. To mě překvapilo asi nejvíc. Ještě nikdy se mi něco takového nestalo, takže jsem mu chvíli nechápavě hleděl do očí. Neviděl jsem v nich zlobu, bylo to něco jiného, co jsem nedokázal pochopit. Netrvalo dlouho a můj strnulý pohled se změnil ve hřejivý úsměv. Dost často kolem nebyly věci, nad kterými bych se mohl pousmát, teď to ovšem bylo jinak. Opatrně jsem natáhl ruku směrem k jeho hlavě a podrbal jsem ho za ušima. Jeho srst byla na dotek příjemná. Stále jsem ale přemýšlel nad vlkovým náhlým jednáním. "Copak tak najednou, kamaráde?" položil jsem otázku, jako by mi snad vlk mohl pomoci vše objasnit.

Když ze mě slezl, došlo mi, že se spíš chová, jako pes, který se stal společníkem svého pána a na přítomnost lidí jako takovou je zvyklý. To určitě muselo být ono. To cosi zvláštního, co jsem z něho cítil, pomalu začínalo mizet, protože jsem to přisuzoval tomu, že je prostě jen na lidi zvyklý. Chvíli jsme na sebe hleděli. Možná jsme zrovna zkoumali jeden druhého. A jelikož mi přišlo, že němému posluchači toho mám víc co říct, než kdejakému člověku, začal jsem k němu znovu mluvit, aniž bych si připadal nějak divně. Stejně mi nemůže odpovědět a co víc, má slova pro něj dozajista budou z většiny cizí. "Připadám ti něčím zvláštní?" naklopil jsem též hlavu na stranu, abych ho napodobil, "anebo takhle vítáš každého, kdo se ti nepokouší něco zlého provést?" Dále jsem rozvíjel své myšlenky a ještě dodal: "Jak ale vycházíš s těmi poněkud divočejšími vlky?" Od lidí, které jsem dříve hojně navštěvoval, jsem pochytil mnoho zkušeností, i to, že zvířata vychovaná člověkem mají návrat do volné přírody těžký. 

Jeho pohled se najednou změnil ve smutný a já opět nechápal, co stálo za tak náhlou změnou. Bylo to snad něco, co jsem řekl? Že by vlk z mých slov něco málo pochytil a přišlo mu to smutné, chmurné? Nebo jsem udělal něco špatně? ptal jsem se sám sebe. "Děje se něco, chlupáči?" přejel jsem rukou po jeho kožichu a podrbal ho. Třeba po mně něco chce, napadlo mě ještě. "Bohužel tu pro tebe nic k snědku nemám, jestli máš hlad." Zatvářil jsem se také nevesele a pokrčil rameny. Kdybych něco měl, podělil bych se. Sice bych mu poměrně snadno dokázal něco ulovit, ale nepřišlo mi to správné. Ani vůči případně lovené zvěři, ani vůči vlkovi. Nikdo mu přeci jídlo jen tak shánět nebude. Třeba ale hlad vůbec neměl. Možná chtěl něco jiného. Nevěděl, jsem, co mu tak může scházet. Občas jsem nerozuměl lidským potřebám a myšlenkám, natož abych se vyznal v tomhle vlkovi. Zadíval jsem se směrem k nebi a povzdechl si. Stále tolika věcem nerozumím. "Chybí ti někdo, chceš si hrát?" ptal jsem se znovu, přičemž jsem se poohlížel po nějakém klacíku, který bych mu mohl hodit a on by ho třeba přinesl zpět.

Můj sluch nebyl tak citlivý jako ten vlčí, takže kdyby se najednou vlk nezaměřil na určité místo v okolí, asi bych si nevšiml, že tam vůbec byl. Jeho opětovné zakňučení jsem přisuzoval tomu, že mu králík utekl. Jak dlouho tu tak může být? Do mé mysli vkročila další otázka, na kterou mi huňáč nemohl dát odpověď. Když mi položil hlavu do klína, dal jsem přes něj ruku, díval se směrem ke křoví, kam zmizel králík a přemýšlel. Po chvíli jsem kývl hlavou směrem k tomu křoví a podíval se na vlka. "Nejdeš ho zkusit ulovit?" Nevěděl jsem, jak mu naznačit, aby se za ním rozeběhl, anebo to alespoň zkusil, pokud chce. Čich má určitě dobrý, tak by ho třeba mohl najít. Kdyby se o to chtěl pokusit, dokonce bych i zvažoval mu nějak zkusit pomoci v případě, že by se mu nedařilo.

Měl jsem za to, že vlk nepochopil moje chování a ani jsem se tomu nedivil, jenže po chvíli tenhle až zvláštně chytrý tvor znovu překvapil. Zvedl se a vydal se ke stromům. Vzhledem k tomu, že se na mě ohlížel, tak asi vyčkával, jestli ho budu následovat. "No tak dobře." Pokýval jsem hlavou a následně jsem se také zvedl. Poshazoval jsem z pláště kolem pasu několik stébel trávy a vykročil jsem za ním. I když jsem to na sobě nedával najevo, celkem jsem se těšil. Tenhle den byl už teď, oproti jiným, vážně zajímavý. Rozhlížel jsem se kolem, jestli někde nezahlédnu hopsajícího králíka, nebo něco jiného, co by bylo vhodné k lovení. Každopádně mé šance v tomhle byly dosti nízké, tak jsem se pootočil na vlka a krátce na něj mrkl. Teď je to hlavně na něm. Já se pokusím nedělat zbytečně moc hluku, abych mu to akorát neztěžoval.

Myslel jsem si, že začne čenichat, stopovat, cokoli, ale on šel prostě jen dál. A tak mi došlo, že se žádný lov asi konat nebude. Pousmál jsem se pro sebe nad tím, že jsem si myslel, že ho dokážu znovu a znovu dobře odhadnout. Avšak dle jeho dalšího chování jsem soudil, že z tohoto místa minimálně nemá příliš dobrý pocit. Udělal jsem několik kroků kupředu a dostal jsem se tak před něj. Já jsem se neobával. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem příliš důvěřoval svým schopnostem, nebo z toho důvodu, že jsem nevěděl, jaké neuvěřitelné množství různých bytostí mohu v této části Basilie potkat. Žádné nebezpečí jsem v okolí neviděl, tak jsem se otočil zpět na vlka a pokrčil rameny. "Možná bychom měli raději jít pryč, co myslíš?" Jenže kam? přemýšlel jsem dále, bez toho, abych své myšlenky sděloval vlkovi. Vždyť já se tu stejně jen tak toulám a hledám nová místa, zajímavosti... Zasunul jsem ruce do kapes a pomalu vykročil jiným směrem, než hlouběji do lesa. Držel jsem se při kraji lesa, ale zatím jsem z něj nevycházel. Po chvíli jsem se ohlédl, jestli mne vlk následuje, připraven se případně otočit a vydat za ním.

Kdyby se před chvílí vlk nechoval, jako by mu hrozilo nebezpečí, asi bych si lesem kráčel bezstarostně dál a možná ani nevěnoval příliš pozornost svému okolí. Zase bych si jen plul ve svých myšlenkách. Jenže ona možnost nebezpečí mě držela stále relativně bdělého. V momentě, když mě předběhl, jsem ještě ani netušil, co se bude v příštích chvílích dít. Možná jsem anděl, ale rozhodně ne všemocný, jak se brzy ukázalo. Objevil se před námi medvěd, který dle svého chování neměl příliš dobré úmysly. Okamžitě jsem se zastavil a nehýbal jsem se. Bláhově jsem si myslel, že i zvíře přede mnou zastaví. Já hlupák... Medvěd se vrhl proti mě. Ačkoli jsem byl překvapen, mé reflexy zafungovaly dobře a já před ním uskočil dozadu a na chvíli jsem se tak dostal z jeho dosahu. Dal bych se na útěk, protože zabíjení jako takové mi bylo proti srsti, jak se říká, i když mě ten medvěd napadl. Bylo to jen zvíře a já si říkal, že by jeho zabití nebylo správné, že se prostě jen drží svých primitivních instinktů. Jenže vlk neutíkal. Když se po mě medvěd vrhl, on po něm skočil. Bránil se, bojoval s ním. Chtěl jsem se k vlkovi znovu přiblížit. Mohl jsem nás velmi dobře ochránit. Jenže medvěd a vlk se rvali, byli moc blízko u sebe, já na ně v ten moment zase tak dobře neviděl. Potřeboval jsem změnit svou pozici. Jenže než jsem to udělal, spatřil jsem cosi zvláštního. Na moment se mi zdálo, jako bych viděl místo vlka člověka. Co? Mysl mě ještě nikdy neklamala. Zastavil jsem. Kdo to tedy bojuje s medvědem? Než se ale stačil dát znovu do pohybu směrem k nim, medvěd se kácel mrtev k zemi. Nakonec jsem ani nestihl zasáhnout tak, jak jsem chtěl. Přes zavalité tělo medvěda jsem vlka neviděl. Tak jsem bezvládné tělo jednoduše přeskočil. Zarazilo mne však to, že jsem za medvědem neuviděl vlka, jak jsem očekával, ale člověka. Ležel tam, zraněný, byl v bezvědomí. Co jsi zač? Něco takového jsem viděl prvně. Člověk s vlčí podobou, ... nebo snad naopak? Měl jsem takový zvláštní pocit. Proč přede mnou tohle stvoření cosi skrývalo? Rád bych znal pravdu a nejraději bych ji znal už dříve, ale co se dalo dělat. Nemohl jsem ho tu prostě jen nechat. Rychle jsem se rozhlédl, jestli ještě není kolem něco jiného, nebylo, naštěstí. Tak jsem u něj poklekl na jedno koleno a přiložil dlaň k jeho ráně na ruce. Zavřel jsem oči a v okolí mé dlaně se vytvořilo jasné bílé světlo, které postupně nechávalo jeho ránu minulostí. Když jsem dokončil svoji práci. Až se probudí, měl by se cítit lépe jak po fyzické, tak po psychické stránce. Sehnul jsem se k němu a opatrně si jeho tělo nějakým způsobem naložil na záda. Usoudil jsem, že není nejlepší nápad zůstávat v lese. Rozhodl jsem se, že se vrátím zpět k řece. Nést ho nebylo zase tak jednoduché, ale zvládl jsem to. V místě, kde byla nejméně hluboká jsem ji přebrodil a hned u břehu jsem vlka, tedy jeho člověčí podobu, položil na zem. Za jak dlouho se probudí, záleží jen na tom, jak je silný. Hodlal jsem tu zůstat minimálně do té doby, než se probudí. Posadil jsem se na zem kousek od něho a ve své pravé ruce jsem vytvořil jednu z nebeských zbraní. Byla to delší dýka a slabě zářila. Chtěl jsem ji mít v ruce pro případ, kdyby se ještě objevilo nějaké nebezpečí.

Byla to opravdu dlouhá doba, než se probral, ale co bylo pár hodin oproti délce mého dosavadního života? ...Vlastně jen mrknutí oka. Většinu času jsem jen tak seděl na zemi, rozhlížel jsem se po okolí nebo sledoval oblohu. K tomu jsem se občas trochu protáhl. Tou největší náplní mého času ale bylo přemýšlení. Nevěděl jsem, co je ve skutečnosti zač. Zase takový přehled jsem neměl, takže bych se ho na to rád optal. Taktéž by mě zajímalo, proč mi za celou dobu ani jednou neodpověděl, jestli tedy rozuměl mé řeči. Když se pak probral, začal přede mnou couvat, jako by mu snad ode mě hrozilo nějaké nebezpečí. Kdybych mu chtěl něco udělat, už bych to dávno udělal, když byl mimo. Podíval jsem se jinam než na něj. "Jak jsem už řekl, nejsem tu abych ti ublížil." Následovala krátká pauza, ve které jsem ještě rychle přehodnotil to, co jsem chtěl říct a nakonec jsem se jen optal: "Jsi v pořádku?"

"To nic nebylo," odvětil jsem, načež jsem se také pousmál. Těšilo mne, že jsem mohl pomoci. "No a já děkuji za to... no za to s tím medvědem." I když bych se ubránil vlastně sám, byl jsem vděčný za to, že neutekl. Takové chování jsem už nějakou tu chvíli neviděl. Pokrčil jsem koleno a položil na něj ruku, o kterou jsem následně opřel svou hlavu. Krátce jsem se zamyslel. Proč se předtím jako vlk tvářil tak smutně? Muselo ho něco trápit... No, to třeba až později. "Hádám, že jsi asi rozuměl všemu, co jsem říkal, co?" Ve tváři se mi na chvíli objevil pobavený pohled, který se však velmi brzy vrátil zpět k mému neutrálnímu výrazu.